Nejnovější články

Neděle, 18. října - Na pláži

Čtvrtek v 22:46 | chiq |  blog

Po sobotní fiestě následovala dlouhá siesta. Teda vlastně spánek. Spaly jsme s B. asi do dvou odpoledne, pak jsme se vyhrabaly z postelí, namalovaly obličeje na ksichty a šly jsme k Borjovým prarodičům na velký rodinný oběd. Bylo tam asi 15 lidí a pánev o průměru snad jeden metr plná paelly.
Dostaly jsme obrovskou porci, k tomu pražené mandle, olivy, a chipsy, které mimochodem Španělé jí skoro ke všemu jako přílohu. Borjův bratranec o nás prohlásil, že nejsme Češky, protože nejsme blondýny. Pak se ptal Borjy, jestli měl v Česku guláš, svíčkovou, knedlo-zelo-vepřo... Borja neměl, takže řekl, že aspoň viděl spoustu českých památek. Bratranec odvětil, že když on byl v Praze, tak jenom jedl.
Po paelle bylo ještě asi pět zákuskových chodů, Borjův strejda nám pořád nutil pusinkové košíčky zevnitř vyplněné mandlemi a stále se nás na něco ptal, škoda, že jsme stěží rozuměly každé druhé slovo. xD
To je další věc - Španělé hodně artikulují a jsou hlasití, takže jsme občas nepoznaly, jestli se mezi s sebou u oběda o něčem dohadují, nebo mezi sebou jen konverzují. Takže jsme radši zticha seděly a snažily se to podle gest odhadnout. Problém nastal, když Borja využil své zásoby českých slovíček a řekl svému padre "Di do prdel!" a ten se na nás otočil s tím, co to znamená ve španělštině. Tehdy jsme byly opravdu v úzkých. xD
d

Po obědě jsme jeli na pláž. To jim připadalo jako nejšílenější nápad pod (za mraky schovaným) sluncem, ale my jsme prostě mermomocí chtěly vidět moře.
"Copak Česko nemá moře?" Zeptala se nás Borjova máma. A to nebyla jediná. Dokonce se nás ptali i Španělé v ČR!
Občas jsem měla pocit, že nežijeme na stejném kontinentu.
d

Celý článek | Počet komentářů: 8
 

Sobota, 17. října - Sagunto

Úterý v 22:29 | chiq |  blog

V sobotu jsme jeli do Sagunta. To je město s významným polozbořeným hradem a starověkým divadlem. To ale není tak důležité, jako to, že jsem si to město zamilovala. Klidné, prosluněné, ideální k životu po padesátce. Dokonce jsem si tam vyhlédla jeden dům - blankytně modrý se super balkónem. A v místním obchodě s keramikou a bižuterií jsem si vyhlédla dokonalý lustr.
Byla to prostě láska na první pohled.
chiquitka.blog.cz
Maríin pes.
chiquitka.blog.cz
Ranní nádraží.

Celý článek | Počet komentářů: 19

Pátek, 16. října - Valencie 2

14. listopadu 2009 v 20:42 | chiq |  blog

Pokračování nabitého dne ve Valencii. Po obědě a nakupovacím volnu jsme se vydali do L'Oceánografic - centrum podmořského života.
Cestou jsme viděli spoustu zajímavých věcí - hlavně co se týče Ciudad de las Artes y las Ciencias od architekta Santiaga Calatravy, jehož součástí bylo i zmiňované L'Oceánografic, největší akvárko v Evropě.

ed
c
d

Celý článek | Počet komentářů: 17

Pátek, 16. října - Valencie

10. listopadu 2009 v 17:24 | chiq |  blog

Celodenní výlet do Valencie musím rozdělit na dvě části, protože jsme toho viděli, slyšeli a dělali tolik, že mám pocit, že jsme se zasekli v nějaké časové smyčce. Jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsme to mohli všechno stihnout.

Ráno jsme jeli vlakem do Valencie. Pomalu se rozednívalo, tak jsme koukali na ty plantáže pomerančovníků a na hory v dálce. Naproti nám seděl milý pán, který se s námi hned pustil do řeči, když slyšel, že nejsme zdejší. Řekl nám, co rozhodně musíme ve Valencii vidět, že se máme jít podívat na krmení delfínů v oceánografickém centru a že si máme dát kafe typu "bonbon".
On byl instruktorem vojáků a učil nějaké české, tak se nás ptal, jak se řekne "Ahoj, chlapi!".
Pak jsme mu četli fráze ze svých slovníků a on nám říkal, které z nich už jsou dávno za zenitem.

Ve Valencii jsme nejdříve prošli nějaké památky - radnici, kde jsme se asi třicetkrát společně fotili a kde nás prošacovali, jestli nemáme zbraně. Středověký trh a pak současný trh, kde jsme měli deset minut na to, rozhodnout se a koupit nějaký druh z toho všeho dobře vypadajícího ovoce, oříšků ... (šunek, ryb a kuřecích hlav)
Koupili jsme si šťavnaté broskve a vaničku čerstvých fíků a sušené kokosové kostky a třešně a bylo nám prostě božsky, když jsme se pak procházeli ulicemi a svačili.


Pak jsme prošli několik náměstí a kostelů, když jsme dostali konečně čas na oddech. Usadili sjme se v jedné z cafeterií, kde jsme si dali kafe-bonbon a snědli si bocadillo, které jsme dostali od rodiny na výlet.
Napsali jsme dopisy, ale problém byl, že jsme dalších několik dní nemohli najít žádnou schránku!
Potom jsme prošli nějaké obchody, nakoupili suvenýry, dárečky pro sebe, sebe, sebe a pro ostatní.
Objevila jsme skvělý obchod jménem Natura, který jsem následně navštívila i ve Vila-realu a v Barceloně na letišti, a pokaždé jsem si z něj něco odnesla. Měli tam nádherné náušnice, bižuterii, svíčky, masážní pavouky na hlavu, skvělé oblečení... Až budu jednou nechutně bohatá, koupím si tam všechno. ;))

Po rozchodu jsme se znovu sešli a zamířili jsme na autobus, který nás měl vzít k oceánografiku.
Na(ne)štěstí hned vedle zastávky byl obchod Stradivarius, kde jsme uskutečnila asi nejrychlejší nákup mého života - trval asi 2 minuty a koupila jsme si tam fialový svetr.

gf
Ve vlaku.

h

Celý článek | Počet komentářů: 22

Čtvrtek, 15. října - Ahoj Vila-reale, vezeňská školo a továrno na dlaždičky

7. listopadu 2009 v 16:25 | chiq |  blog

Díkybohu, že ve Španělsku začíná škola v půl deváté. No, není to zas takový rozdíl od ČR, ale ráno po peřinou se každá minutka navíc počítá.
Snídali jsme značně mlčenlivě, protože Borja byl ještě v říši snů a jeho čilá maminka mluvila na nás, rozespalé, moc rychle. Ptala se nás, co chceme nabalit s sebou na svačinu, tak jsme ji odkývaly všechno, co nám ukázala, včetně typické španělské šunky, která už mi v té chvíli připadala značně e-e.
Ještě jsem vám neřekla, že zatímco v ČR jsme se Španěly mohli jezdit na výlet každý den, oni, chudáci, museli ten týden, co jsme u nich byli, chodit do školy, aby nezameškali moc hodin.
Takže jsme s nimi vždy ránbo šli ke škole, odkud jsme jeli na nějaký výlet s jejich dvěma učitely, a když jsme se vrátili, čekali na nás a trávili jsme čas společně.

Z domu jsme vyšli v 8,00. Po projití několikati klikatých uliček jsme s B. tiše naznaly, že cestu "domů" nikdy samy nenajdeme. Stavili jsme se pro Pabla s M. a potkali Borjovu přítelkyni. Pablo řekl, že nám ještě ukáže garáž, kde jejich parta tráví čas.
To, co u nich znamená garáž, by se u nás mohlo klidně brát velikostí za normální barák. "Garáž" patřila Pablovým rodičům, kteří mu ji asi jen tak ponechali. Byla to asi 5 metrů široká budova, s garážovými vraty. To je asi to jediné, co na ní bylo garážovité.
Vevnitř byl prostor vetšího obýváku naplněný různými sedačkami a křesly jakoby sesbíranými ze smeťáku. Všude byl na zemi bordel. Na konci místnosti byl jakoby barový pult, lednička a obrovské bedny. Taky tam měli vydlážděnou koupelničku se záchodem. Vzadu byla jedna menší místnost, kde měli další křesla a playstation a televizi. Strop to mělo asi ve výšce 5 metrů.
Prostě... Mít takový prostor ve Vyškově, už dávno je z toho nějakej klub.
Myslím, že všichni jsme jim tu "garáž" záviděli.;)
garage

Zdrželi jsme se tam nějakou chvíli, až Pablo prohlásil, že už je 8,35 a měli bychom jít do školy. Na otázku, jestli nejdeme pozdě, odpověděl, že tohle je typicky španělské. Ostatně jako všechno ve Španělsku.;)

Ze školy jsme my, Češi, šli na prohlídku města. Hrozně dlouho jsme šli k nějakému fotbalovému výcvikovému centru, protože Vila-real je velmi fotbalové město. Potom jsme si prošli střed města, nějaký kostel, dostali jsme kupu informačních materiálů a letáčků. Na oběd (ve tři odpoledne) jsme šli zpět do rodin.
S B. jsme měly fajn oběd, žlutou rýži s masem a zeleninou.
Odpoledne jsme šli na prohlídku do Porcelanosy, to je jedna z největších továren na kachličky.
Původně jsem si myslela, že to bude nůďo, ale nakonec to byla jedna z nejzajímavějších exkurzí.
Všechno tam bylo automatizované, takže jsme se v těch obrovských halách procházeli a dívali se, jakou cestu musí ta kachlička podstoupit než se dostane někomu domů na podlahu.
Odbornému španělskému výkladu jsme sice moc nerozuměli, ale i tak bylo na co koukat.
Hlavně pak v showroomech.

Večer jsme šli tu hospody 1800, kde jsme seděli u pivka, které kupodivu nebylo tak hrozné, jak se obecně čekalo. Hráli jsme fotbálek a kulečník. Fotbálek je u nich šíleny, není zakrytý, panáčci jsou sice krásně pomalovaní a nazdobení, ale hrozně težcí, a hřiště se sbíhá uprostřed do důlku, takže si nemůžete podržet míček.

z
Ráno před hračkárnou.

Celý článek | Počet komentářů: 20

Další články

Kam dál